Odpradávna využíval člověk vysokohorské průsmyky jako jedinou přirozenou cestu k přecházení horských velikánů. Často v krutých povětrnostních podmínkách zdolával pěšky či s pomocí zvířat a jednoduchých dopravních prostředků převýšení až několik tisíc metrů a nejednou za to zaplatil životem. Dnes, v době kvalitních silnic a tunelů, aut, vlaků a letadel, již umíme výšky zdolávat i jinak. Průsmyky nám však umožňují dotknout se vysokohorské krásy a v hospicích, které tu sloužily lidem jako útočiště a dnes jsou často muzei, můžeme obdivovat dokumenty síly a výdrže člověka. 

Máme za sebou několik červencových parných dní v jižní italské části Švýcarska. Samé jemně vlnivé nížiny, rozlehlá jezera, subtropická květena a opravdu velmi hřejivé sluneční paprsky nutící rtuť teploměru šplhat i ve stínu vysoko nad třicet stupňů. Toužíme po ochlazení a výšinách. Momentálně sídlíme v ticinské metropoli Bellinzoně a tak se rozhlížíme po vysokohorských zajímavostech v dosahu. Turistický průvodce doporučuje okruh třemi průsmyky – Susten, Grimsel a Furka. A jako bonbónek cestou z Bellinzony nabízí možnost průjezdu jedním z nejznámějších a nejdůležitějších švýcarských průsmyků – průsmykem svatého Gottharda.

VSTUPNÍ POŽEHNÁNÍ SVATÉHO GOTTHARDA

K němu se přibližujeme pohodlně po dálnici směr severozápad. U městečka Airolo je však třeba  dát si dobrý pozor, aby cestující prahnoucí po úchvatných výhledech omylem nevjel do nejdelšího tunelu na světě – tunelu sv. Gottharda dlouhého 16,3 km. Jedná se sice o obdivuhodné technicky přelomové dílo 19. století, které si dokonce při své stavbě vyžádalo 177 lidských obětí včetně života svého stavitele Ing. Louise Favreho. Umožní však pouze rychlé a snobsky pohodlné projetí temnotou pod gotthardským masivem do Göschenenu. Nikoli kochání okolní přírodou. K tomu je vhodná nová silnice vedoucí z Airola svěží alpskou krajinou po ladných mostních obloucích a polootevřenými tunely až do známého průsmyku. Cestou se nám nabízejí pohledy na starou, již téměř nepoužívanou silnici s nekonečnými serpentinami, ze kterých by se člověku mohla pěkně zamotat hlava.

Alpské průsmyky lze na vlastní kůži objevovat pouze od června do října, mimo toto období bývají zavřené kvůli drsným povětrnostním podmínkám a velkému množství sněhu. Naštěstí se trefujeme do správné doby a tak nás průsmyk sv. Gottharda (2 108 m n. m.) vítá s otevřenou a navíc prosluněnou náručí. Jeho dnešní podoba již asi nemá mnoho společného s tím, jak toto místo vypadalo ve 13. století, kdy průsmyk díky nově postavenému mostu začal poprvé sloužit lidem jako cesta pro soumary. Teprve v r. 1830 zde byla vybudována dlážděná cesta umožňující jízdu kočárům a později i modernějším dopravním prostředkům.

Parkujeme na velkém parkovišti u jezírka Piazza a okukujeme místní hospic. Ostatně každý „slušný“ průsmyk má své jezírko a svůj hospic, který s významem našich hospiců naštěstí nemá mnoho společného. Toto místo nazývané též útulna sloužilo znaveným pocestným, kteří se úspěšně dostali až do průsmyku, k odpočinku, načerpání nové síly, nasycení a zahřátí. Dnes jsou hospice většinou přeměněny na muzea, hotely a další především projíždějícím turistům sloužící objekty. To se týká i hospice místního. Ten je dnes meteorologickou stanicí a zároveň unikátním muzeem nabízejícím seznámení s historií průsmyku. A dozvíte se zde také, které rostlinné a živočišné druhy můžete v těchto končinách objevit…

KRÁLOVNY HORSKÝCH VÝŠIN

My se vydáváme objevit živočicha ve Švýcarsku z nejpopulárnějších. Krávu. To ale zatím netušíme. Opouštíme svatogottharský průsmyk a tím i kanton Ticino se zvučnou italštinou a noříme se do kantonu Uri s poněkud krychloidní němčinou. Kroutíme si to pěkně serpentinami…až najednou rychlá brzda a zpoza volantu slyším: „Ty, ty, ty…..krááávo“. „No tos ji moc neurazil,“ konstatuji. Unuděný kus dobytka uprostřed silnice se po nás ohlédne jen tak, aby se neřeklo. Naštěstí se rozhoduje nedělat nám zásadní komplikace a milostivě si to odkráčí z naší asfaltky ke šťavnatějšímu místu. S krávami se tu holt musí počítat. Pěkně se tu pasou na čistých vysokohorských loukách a díky tomu pak dávají výborné mléko, ze kterého se

dělají světoznámé švýcarské sýry.

A už najíždíme na okružní silnici spojující vytoužené tři průsmyky. Na ní nás čeká nekonečné klikatění, stoupání a klesání v ostrých serpentinách, vysoké mosty překlenující hluboká údolí a průjezdy tunely proraženými do skal. A především úchvatné výhledy na okolní horské velikány se zasněženými čepičkami, čistotou a svěžestí jiskřící jezera, ohromující ledovce a jimi po dlouhá tisíciletí modelovaná údolí. A počasí nám vážně přeje! Co chtít více?

Projíždíme městečkem Andermatt, nejvýznamnějším turistickým střediskem v této oblasti a zároveň armádním výcvikovým centrem, které je srdcem švýcarské alpské pevnosti. Je zde také zastávka známého Ledovcového expresu (Glacier Express) jezdícího ze Zermattu do Sv. Mořice.

ŽLUTÁ KONVICE, PAVEL NEDVĚD A NEJKRÁSNĚJŠÍ JEZERO  

Fascinující spletí polotunelů a serpentin se po Gotthardstrasse dostáváme až do vesnice Göschenen, kde ústí svatogotthardský tunel. Nečekaně se zde rozhodujeme, že do našich dnešních plánů zahrneme překvapení v podobě zajížďky údolím Göschener až k jezeru Göscheneralpsee. Po sympatické silničce míjíme obrovskou žlutou konvici, která je asi tak 3 x větší než naše auto a která nás vítá v údolí. Místní obyvatelé asi chtějí dát najevo, že tu své rostlinné svěřence pečlivě zalévají. Kousek dále míjíme skupinku mladých lidí shrabávajících trávu. Zjevně mají větší pojem o svých evropských soukmenovcích než italští celníci v průsmyku Velkého svatého Bernarda, kteří si marně lámali hlavu, ze které to že země vlastně jsme. Jakmile totiž uzřeli poznávací značku našeho auta, začali sborově skandovat „Pavel Nedvěd, Pavel Nedvěd“.

Řítíme se vzhůru úzkými serpentinami. A „řítíme“ se stále pomaleji. Místní krávy si na pomoc přizvaly kozy lebedící si na silnici v sedě i v leže. Některým musíme opravdu domlouvat, aby nám na té uzounké cestě uvolnily příslušný prostor. Trochu se snažíme uklidňovat pomyšlením na brzký nákup pikantního kozího sýru. Ale cíl opravdu stojí za to! Objevujeme vůbec nejkrásnější jezero, které jsme ve Švýcarsku viděli. Mléčně tyrkysovou modř hladiny svírají kamenné masivy se zasněženými vrcholy přesahujícími výšku 3 000 m. Drsný vzhled kamenno-písčité přehrady rozsvěcují trsy barevných květů a zelený koberec trávy. A do toho jasně modré nebe! Prostě paráda. Ale stále ještě máme před sebou vlastní průsmyky, tak hurá zpátky.

RŮŽOVOU CESTOU NA SUSTENPASS

We Wassenu sjíždíme na Sustenstrasse, která nás překrásným údolím Meiental bezpečně vede až k prvnímu a zároveň jednomu z nejkrásnějších švýcarských průsmyků – Sustenpassu. Cestou se nám otevírají pohledy do údolí v dávných dobách vymodelovaných ledovci, po kterých však již nyní v době oteplování není ani vidu ani slechu. Okolní stráně svítí růžově a to díky kobercům alpské růže aneb pěnišníku chlupatého, svérázného druhu rododendronu nepochopitelně milujícího nadmořské výšky kolem 2 500 m. A pozor, prudký nádech může člověku způsobit slabost z přemíry kyslíku.

Posléze se noříme do 325 m dlouhého tunelu, dalšího mistrovského počinu švýcarské techniky, prokopaného v nadmořské výšce 2224 m, abychom se vzápětí vyhoupli na rozlehlém parkovišti průsmyku Susten, jehož nejvyšší bod dlí ve výšce 2259 m n. m. „Slušnému“ Sustenpassu nechybí samozřejmě neodmyslitelné jezírko a hospic situovaný nad tunelem. Neodolávám a sahám si na kousek ledovce zasahujícího až do parkoviště. Díky naprosto jasnému počasí nám kradou dech výhledy na okolní vrcholy Uriských Alp - Titlis (3 238 m), Sustenhorn (3 503 m) a přímo nad průsmykem se vypíná kamenná hora s příkrými stěnami Sustenspitz (2 931 m). Kousek níže po silnici se nám pak naskýtá úžasný pohled na ledovcové jezero Steinsee průběžně dotvářené ledovcem Steingletscher. To jsme již v rovněž německy hovořícím kantonu Bern a pokračujeme dále po Sustenstrasse na západ až do městečka Innertkirchen, kde odbočujeme na jih na Grimselstrasse. Jak vidno, stačí se zde držet silnice se správným názvem a konečná u správného cíle je jistá.

ELEKTŘINOU NABITÝ GRIMSELPASS

Ano, máme před sebou druhý průsmyk na okruhu. Grimselpass (2 165 m) dělí hlavní horský masiv na Alpy Uriské a Bernské. Je také přechodem mezi kantony Bern a Wallis. A navíc i předělem mezi údolími řeky Rhôny a řeky Aare. A aby těch významů nebylo málo, je oblast průsmyku využívána jako důležitý energetický zdroj neboť je tu postavena velká soustava vodních elektráren a přehrad z let 1925 – 1954.

Cestou prvně míjíme nádherně mléčně tyrkysové jezero Räterichs-Bodensee, jehož břehy opět září růžovou barvou rododendronového milovníka horských výšin. Poté se vynořujeme u největšího jezera celé soustavy, u vodní nádrže Grimselsee (1 909 m n. m.). Vjíždíme na „přehradní molo“ s parkovištěm, hospicem-hotelem a fascinujícím výhledem na rozlehlou vodní plochu. Po pravé straně se klene monumentální oblouk přehradní stěny. Vodní nádrž je dlouhá neuvěřitelných 5,5 km a široká 300 m a zájemci se po ní mohou plavit až ke spodnímu konci Aarského ledovce. Jenže to stále nejsme v samotném průsmyku. Čeká nás ještě pár pěkných serpentin směrem vzhůru… aby se před námi otevřel pohled na zcela odlišně vyhlížející vodní hladinu a my dosáhli samotného vrcholu Grimselpassu. Opět nechybí parkoviště a hotel, ale hlavně fascinující temně modré jezero s pozůstatky sněhových příkrovů – Totensee aneb Mrtvé jezero či také Jezero mrtvých připomínající krvavé boje mezi Francouzi a Rakušany v r. 1799. A fotografické nadšence nebude chtít pustit ze svých spárů stejně, jako mne.

MIZEJÍCÍ LEDOVEC A OSAMĚLÝ FURKAPASS

A už je to jen kousek k poslednímu a ze všech tří průsmyků tomu nejvýše položenému Furkapassu (2 431 m). A aby nebyla mýlka, tak samozřejmě po Furkastrasse. Cestou nekonečně se klikatícími serpentinami nám po levoboku vyhrožuje obrovský Rhônský ledovec. Zastavujeme pod hotelem Belvedere, abychom mohli zblízka obdivovat tento monumentálně působící a přesto stejně jako ostatní ledovce oteplujícím se klimatem zraňovaný kus ledu. Kdo ví, zda je ještě dlouhý 9,1 km, jak uvádějí chytré zdroje. Jeho konec se permanentně zkracuje až neuvěřitelně mohutným odtokem vody z rozpouštějícího se ledu a vodopády, které objevujeme pod hotelem, jsou toho jen smutnou důkazní tečkou.

Ještě chvilka jízdy a ocitáme se na hranici kantonů, tentokrát Wallis a Uri, v nejosiřelejším průsmyku na celé naší cestě, avšak s překrásnými výhledy do údolí Urseren a na vrcholy Furkahorn (3 169 m) a Blauberg ( 2 757 m), které průsmyk svírají. Tunelem pod Furkapassem projíždí známý Ledovcový expres. Vedle naší „skromné“ Škody Octavia stojí na parkovišti již jen dva další vozy – stříbrný a černý nablýskaný sporťák. To je pro letní Švýcarsko typické – moderní sportovní automobily, ale i velmi udržované a skvěle zachovalé kabriolety ze 60. let minulého století tu na nekonečných serpentinách jejich pyšní majitelé předvádí ostošest.

Je pozdní odpoledne. Můj řidič a přítel v jedné podobě má už ruce ukroucené od točení volantem. Ono se to nezdá, ale stovky serpentin podtrženy více jak 300 ujetými km dají pořádně zabrat. Navíc den byl poznáváním a zážitky naplněn bezezbytku a tak se rozhodujeme využít pohodlné rychlosti svatogotthardského tunelu. Přes Realp a Andermatt přijíždíme opět do Göschenenu, kde se noříme do lidského tunelového triumfu, abychom se téměř rychlostí světla vynořili v Airolu a k smrti unaveni dojeli po dálnici zpět do Bellinzony. Zde jsme naštěstí ještě těsně před usnutím stihli v kempu najít náš stan…  

PERLIČKY   

ŠVÝCARSKEM NA VLASTNÍ POHON

Švýcarské hory si oblíbili nejen ti motorizovaní či naopak pěšáci, ale i mraky cyklistů. A jejich výkony jsou vskutku obdivuhodné. Vyzývavé serpentiny točící se sem a tam v úhlu 180 stupňů, zdolávající často několikakilometrové převýšení, samozřejmě nahoru i dolů, mnohé cyklistické vytrvalce vůbec neodrazuje ale naopak iniciuje k pokoření. Pro nás je naprosto neuvěřitelné kolik lidí a v jakém věku je tu schopno tímto způsobem zdolávat průsmyky, které nám dávají zabrat i v automobilu!

Cyklistickou perličkou pro mne bylo překvapení v jednom kempu, kde jsem kolem desáté hodiny večerní míjela cestou na toaletu malý sportovní stan, u kterého stála dvě nadupaná horská kola. Pomyslela jsem si, že uvnitř bude jistě nabírat síly na příští den nějaký sportovně založený pár mladých šílenců. Když jsem pak ráno kolem páté šla stejnou cestou, nestačila jsem se divit. Bělovlasý stařík a bělovlasá stařenka (věk odhadem přes 70 let, ale jen dle obličeje) sportovních štíhlých postav v přilehlých profesionálních cyklistických dresech právě zabalili svůj stan a osedlávali své dvoukolé oře k dnešní jízdě. Cítila jsem se zahanbena. „Tak vás možná dnes uvidíme okénkem našeho auta někde mezi vrcholky Alp…“

KDYŽ SE ŘEKNE ŠVÝCARSKO… MYSLÍ SE HORY

70 % Švýcarska tvoří hory, z největší části alpský masiv. Alpy se začaly rodit přibližně před 70 miliony let v období křídy, kdy došlo ke kolizi dvou zemských desek. Následným působením ledovců byly Alpy vymodelovány do současné podoby s typickými ostrými štíty a širokými, kdysi ledovci vyplněnými údolími.

V nižších horských polohách převládá zemědělská půda a listnaté stromy, které postupně ustupují jehličnanům. Ve výšce nad 2 200 m se začíná objevovat kosodřevina a alpské pastviny. Nad hranicí 3 000 m krajina pustne a objevují se pouze mechy a lišejníky. A nad nimi Alpám majestátně vládnou již jen ledovce a trvale zasněžené štíty.

Ledovcová jezírka vznikají přirozeným táním horských ledovců, dnes samozřejmě významně podpořeným dramaticky se oteplujícím klimatem. Vyplňují prohlubně kdysi vytvořené ledovci. Jejich barva je většinou mléčně tyrkysová, což způsobuje nejen jejich sněhový původ ale i minerály, které do sebe jezerní voda vstřebává. Příkladem takového jezírka je právě i Steinsee v Uriských Alpách u Sustenpassu průběžně dotvářené ledovcem Steingletscher.

Švýcaři si velmi dobře uvědomují, jaké bohatství ve své přírodě mají a náležitě si toho cení a tento poklad bedlivě střeží. Dokázali ideálně spojit ochranu svých překrásných hor s jejich zpřístupněním turistům a to díky vyhlídkovým vlakům – expresům a také roztomilým zubačkám, které jsou k okolní přírodě mnohem šetrnější než motorizovaná vozidla. Vyhlídkové vlaky – např. Ledovcový Expres či Bernina Expres – se svým menu „all inclusive, don´t touch“ pomalu projíždějí úchvatnou alpskou krajinou a umožňují svým pasažérům kochání se okolní přírodou aniž by bylo nutné po té kráse šlapat. Roztomilé červené zubačky vás pak bez nutnosti vypouštění výfukových plynů dopraví na vrcholy hor, většinou na začátek oblíbených turistických tras, kde se můžete osvěžovat nedotčeně čerstvým vzduchem a dech beroucími výhledy na okolní horské velikány.

Pozn. Tento článek byl otištěn ve speciálu časopisu CESTOPISY 1/2008 zaměřeném na Rakousko/Švýcarsko a Karlovarsko.