Odpradávna využíval člověk vysokohorské průsmyky jako jedinou přirozenou cestu k přecházení horských velikánů. Často v krutých povětrnostních podmínkách zdolával pěšky či s pomocí zvířat a jednoduchých dopravních prostředků převýšení až několik tisíc metrů a nejednou za to zaplatil životem. Dnes, v době kvalitních silnic a tunelů, aut, vlaků a letadel, již umíme výšky zdolávat i jinak. Průsmyky nám však umožňují dotknout se vysokohorské krásy a v hospicích, které tu sloužily lidem jako útočiště a dnes jsou často muzei, můžeme obdivovat dokumenty síly a výdrže člověka.

Je to už dávno, co ve středu Evropy vzniklo jedno malé milé a velmi bohaté knížectví zvané Lichtenštejnsko. Ano, skoro takto pohádkově by mohl začít článek o půvabné malinkaté zemičce se svým knížecím vládcem, která je však evropskou realitou. Lichtenštejnské knížectví je se svými 160 km čtverečnými po Vatikánu, San Marinu a Monaku čtvrtou nejmenší zemí Evropy a na světovém žebříčku velikostí jednotlivých států zabírá až 189. místo. Je prostě tak malé, že se tu zprávy dodnes netisknou, ale předávají ústně, či v dnešní moderní době pomocí internetu. Hranice státečku má pouhých 77 km, přičemž na délku země dosahuje nejvíce 24,8 km a na šířku 12,5 km. Máte-li tedy trochu rozumnou fyzičku, můžete si Lichtenštejnsko střihnout pěšky od severu k jihu za jeden den bez obavy z toho, že by vás to nějak zásadněji zmohlo. Na východě je sousedem knížectví jeho „současný spojenec“ Švýcarsko a na západě jeho „bývalý spojenec“ Rakousko.

Je duben a já poprvé v životě vyrážím objevovat asijský kontinent. Cílovou zemí je oblíbené Thajsko. Cestu mám pečlivě naplánovanou, turistického průvodce přečteného, rady a zkušenosti od těch znalejších vyždímány. Přesto, jak záhy zjišťuji, mi „pár drobností“ uniklo.

I cestovatelský příspěvek může vzniknout na poněkud nezvyklé téma. Zejména když má člověk originální zážitky v oblasti, která je sice každodenní součástí života nás všech, nicméně o které „se nepíše a nemluví“. Některým útlocitnějším jedincům se totiž může poněkud eklhaftovat aneb příčit z důvodu jemnocitnosti či odporu k neestetičnu. A proto bych choulostivějším povahám na tomto místě doporučila, aby ihned přestaly číst, neboť by vlivem následujících řádků mohly dojít psychické újmy a já nechci býti odpovědná za zničené zdraví svého čtenáře. Tématem tohoto mého příspěvku je totiž ZÁCHOD.

Tak už jsem v tom taky. Digitální fotografie vládne fotografickému světu. Chcete uplatnit své snímky? Dodejte nám je skvěle upravené v digitální podobě… Žádné kinofilmy, temné komory, hrátky s chemií a napětí, jak to vyjde. Pěkně cvak, naloadovat do computeru, srovnat svislice, eliminovat soudkovitost a vinětaci, upravit histogram, vylepšit křivky, projasnit stíny, zničit přepaly, saturovat barvy, doostřit. Máte rádi sterilní dokonalost? Ale jistě, prosím. Masky, retuše, uřízneme, přidáme, změníme barvy… Že to s původní fotografií nemá nic společné. A má být? Tahle dobitá loďka že byla u holého břehu pokrytého odpadky a pod zataženým nebem se kolébala na šedavých vlnách nejmenovaného moře? Ale kdež, čistý bílý písek, palmy do očí bijící zelenou barvou, loďka jak z filmu o pirátech, jiskřící tyrkysové moře, šmolková obloha prosvětlená sluncem. Rajská dokonalost sama.

Maroko, název země, vonící dálkami a exotikou. V mysli se vynořují obrazy z pohádek, obrazy sultána a jeho harému, obrazy poloobnažených tanečnic svádících svými pohyby přihlížející muže, obrazy pestrých látek a vzácných koření, obrazy honosných paláců a majestátních domů, obrazy putujících velbloudích karavan… Náš turista zde však vyhledává především pláž, moře a sluneční paprsky přesto, že krásnější pláže a průzračnější moře nalezne mnohem blíže svého domova za citelně přijatelnější peníz. Snad za to může touha pochlubit se „Byl jsem v Maroku“. A není pro něj podstatné, že viděl jen pláž posetou turisty, místní supermarket, prodejny suvenýrů a blízké okolí svého hotelu. V lepším případě se účastnil fakultativního výletu, ale ze skutečného Maroka vlastně nic neviděl.