Maroko, název země, vonící dálkami a exotikou. V mysli se vynořují obrazy z pohádek, obrazy sultána a jeho harému, obrazy poloobnažených tanečnic svádících svými pohyby přihlížející muže, obrazy pestrých látek a vzácných koření, obrazy honosných paláců a majestátních domů, obrazy putujících velbloudích karavan… Náš turista zde však vyhledává především pláž, moře a sluneční paprsky přesto, že krásnější pláže a průzračnější moře nalezne mnohem blíže svého domova za citelně přijatelnější peníz. Snad za to může touha pochlubit se „Byl jsem v Maroku“. A není pro něj podstatné, že viděl jen pláž posetou turisty, místní supermarket, prodejny suvenýrů a blízké okolí svého hotelu. V lepším případě se účastnil fakultativního výletu, ale ze skutečného Maroka vlastně nic neviděl.
Já miluji poznávání. Jsem-li v cizí zemi, mám potřebu objevovat její krásy. Přírodu, kulturu, architekturu, život ve městech i na vesnici, místní faunu a flóru a lidi, se kterými, jsou-li vstřícní, ráda navazuji kontakt.
Maroko jsem dostala k svátku. Vstupenku do pohádky s příslibem příběhu v sultánských městech. Nejen…
Z celého českého letadla je nás pouze kolem dvaceti, kteří toužíme poznat Maroko poněkud více. Ostatní plánují prolenošit dovolenou na jediném turisty přeplněném místě.
Prvních šest dní své jedenáctidenní dovolené putuji autobusem se skupinou stejně poznání chtivých spoluobčanů po tzv. královských městech Maroka - Casablance, Rabatu, Fés a Marrakechi. Nejen...
Prvním městem, které navštěvujeme je Essaouira, magické místo se středověkou pevností a přístavem s dokonalou pirátsko-rybářskou atmosférou. Městská Medina aneb historické centrum města nám pak poprvé nabízí bližší setkání s místními obyvateli, kteří se, bohužel pro mě, většinou neradi fotí. Bojí se snad ukradení duše? Essaouira je naším vstupem do dobrodružné pohádky.
Druhým městem je královská Casablanca, ekonomické centrum Maroka. Dýchá zde na nás nejen bohatá historie ale i moderní život se všemi vymoženostmi. Architektonickou dominantou Casablancy je největší marocká mešita Hassana II., úchvatná a poměrně nová gigantická stavba, postavená především za účelem turistických návštěv. Nutno podotknouti, že jí to na kouzlu ničehož neubírá. Má všechny náležitosti správné mešity a tak se můžeme kochat i prohlídkou nádherných lázní. A díky mě tu v den naší návštěvy nemusí uklízet, neboť plazením se u stativu jim podlahu interiéru důkladně čistím svými kalhotami.
Třetí městskou zastávkou je Rabat, hlavní a zároveň i aktuální královské město. Honosný Královský palác je bedlivě hlídaný. Architektonickým skvostem této metropole pak je bezesporu úchvatná věž Hassan a mauzoleum Mohameda. Mé srdíčko si tu získává odlehčená atmosféra Mediny s rozesmátými dětmi.
Nelze se nezastavit v „marockém Versailles, ve městě Meknes, kde obdivujeme především sýpky a konírny vládce Meulaye Ismaila a mešitu téhož pána.
Fés, centrum arabsko-islámské kultury je rovněž náboženským centrem Maroka a dalším královským městem. Zažíváme zde bujarý folklorně gastronomický večer, na kterém jsem nazdobena jako marocká nevěsta a stávám se součástí programu. Ještě, že se nemusím opravdu vdát. Skutečným zážitkem je pak prohlídka Mediny s typickým soukem – arabským tržištěm – s nezaměnitelnou atmosférou místního a barvírnami kůží.
Poslední pohádkové královské město Marrakesh si neužívám. Čeho si užívám, jsou vysoké horečky a střevní problémy. Místní doktor, do jehož péče jsem svěřena, mi nabízí kromě speciálních antibiotik i svatbu. Jediné, co s vypětím sil večer druhého dne zvládám je Mešita Kotoubia a úchvatné náměstí Djemaa El Fna neboli „shromaždiště mrtvých“, plné pouličních prodejců, kejklířů se zvířaty, divadelníků a místních lidí. Dávají mi tu za krk hada a čekají, že budu pištět. Asi je zklamávám. Už mám zkušenosti i se štíry a různými jinými plazy na svém těle a nijak zásadně mi to nevadí…
Z naší pouti se vracíme do Agadiru, údajné „perly marockého pobřeží“, kde tráví svoji dovolenou zbytek letadla. Já bych toto město spíše nazvala turisticky nezajímavou avšak turisty přeplněnou rádoby moderní metropolí s gigantickou mnoha lidmi okupovanou pláží, kterou omývají ne příliš čisté vody Atlantiku. Rozhodně tu nechci sedět na zadku do konce dovolené a tak kromě prohlídky pár agadirských zajímavostí – místního souku, uměle vytvořené Mediny (původní zničilo ve středověku zemětřesení), kde se seznamuji se sympatickým Slovákem vyrábějícím a prodávajícím tu nádherné látky a krásné vyhlídky z kopce u města – se ihned po svém vyzdravení vydávám na fakultativní výlety.
První výlet absolvujeme v džípech. Navštěvujeme pouštní duny, vyhlídku u pohádkově tyrkysové přehrady, předváděčku pouštních zvířat (zde mi už za krk nic nedávají, jen před objektiv), překrásné banánové údolí plné zeleně a se zurčícím potůčkem, což je nyní, v naprosto vyprahlé sezóně, zázrak. Hlavním cílem dnešního dne je přírodní rezervace Massa. Zelení bující rezervací protéká široká řeka, která je útočištěm mnoha druhů ptáků. Místo, jaké se v suchém Maroku jen tak nevidí. Co mě však tento den skutečně dostává je návštěva typické rybářské vesnice Sidi Rbat. Rybářské příbytky v písečných skalách na pláži, život jak v prvobytně pospolné společnosti. Naše průvodkyně a nyní již má dobrá kamarádka tu má své přátele a seznamuje mne s nimi. Mladí muži žertují, předvádí se, ukazují své úlovky např. v podobě olihní a chtějí se fotit. Velmi milé odpoledne. Cestou zpět do Agadiru pořizuji své nejnebezpečnější snímky. Poprvé nedbám důrazných rad naší průvodkyně, že když už chci riskovat běžné focení lidí, ať alespoň rozhodně nefotím zahalené ženy a také nikoho, kdo se modlí. Na zastávce u jedné pláže s adrenalinem na maximu pořizuji sérii snímků zahalené ženy, jak se modlí…a přežívám ve zdraví. Já i můj fotoaparát.
Druhý fakultativní výlet nás nejprve vede ke stromovým kozám, tedy k živočichům, naprosto stejným, jako jsou naše kozy, jen bravurně šplhajícím v korunách stromů za účelem spásání lístků na větvích. Docela výdělečný job pro majitele či pastevce kozích stád. Největší zážitek tohoto dne však mám ve vesničce Tiout, kde nám místní usedlíci dávají k dispozici své oslíky, abychom se na nich mohli masňácky projet okolní překrásnou krajinou. Majitelem mého oslíka a zároveň mým milým průvodcem je asi dvanáctiletý klučina zvládající základy angličtiny. Díky mému focení jsme pořád poslední. Ale jízda na oslu mne baví, pusu mám stále od ucha k uchu… ještě že jde pomalu a nelítají tu malé mušky. Finále dnešního výletu je ve městě Taroudant tzv. Malé Marrakeshi, kde se na souku nechávám ukecat k nákupu stříbrného tuarežského náramku a pak i místních kosmetických specialit v přírodní lékárně.
Je tu konec poznávání této magické země. Ani jednou jsem zde neležela na pláži, ani jednou jsem se nekoupala v moři, zato jsem poznala mnoho krásných koutů, vstřebala mnoho exotických vůní, popovídala si s mnoha místními lidmi. Maročtí muži byli vůči mě velmi pozorní a často mne na ulici oslovovali a nutili sundávat sluneční brýle, chtějíce vidět zde tak výjimečné světlé oči...
Zážitků z pohádkové dovolené si skutečně odnáším mnoho, řekněme na celou knihu. A to i přesto, že jsem zdaleka neviděla všechny zajímavosti a nádherná místa, která tato exotická země nabízí. Takže, nashledanou…a díky.