Je to už dávno, co ve středu Evropy vzniklo jedno malé milé a velmi bohaté knížectví zvané Lichtenštejnsko. Ano, skoro takto pohádkově by mohl začít článek o půvabné malinkaté zemičce se svým knížecím vládcem, která je však evropskou realitou.

Lichtenštejnské knížectví je se svými 160 km čtverečnými po Vatikánu, San Marinu a Monaku čtvrtou nejmenší zemí Evropy a na světovém žebříčku velikostí jednotlivých států zabírá až 189. místo. Je prostě tak malé, že se tu zprávy dodnes netisknou, ale předávají ústně, či v dnešní moderní době pomocí internetu. Hranice státečku má pouhých 77 km, přičemž na délku země dosahuje nejvíce 24,8 km a na šířku 12,5 km. Máte-li tedy trochu rozumnou fyzičku, můžete si Lichtenštejnsko střihnout pěšky od severu k jihu za jeden den bez obavy z toho, že by vás to nějak zásadněji zmohlo. Na východě je sousedem knížectví jeho „současný spojenec“ Švýcarsko a na západě jeho „bývalý spojenec“ Rakousko.

CO JE MALÉ, TO JE MILÉ
Švýcarsko-lichtenštejnské hranice jsme přestoupili někde za městem Buchs. Přesné místo těžko označit, neboť Švýcarsko má s Lichtenštejnskem hranici zcela otevřenou a žádné závory, pohraniční stráž ani celníci nikoho neobtěžují. Pokud si tedy nevšimnete cedulí u cesty, to, že jste již v jiné zemi poznáte nejlépe podle toho, že jsou v ulicích vyvěšeny jiné než švýcarské vlajky.

Zhoupli jsme se z kopců do lichtenštejnského údolí Rýna a míříme do Schaan, největšího města Lichtenštejnska o rozměru naší větší obce. Poté nás již čeká samotný Vaduz, hlavní město, které je sídlem všeho důležitého. Od politiky, přes hospodářství až k umění. Ráno se pak těšíme především na obdivování starobylého hradu Gutenberg v nejjižněji umístěné obci Balzers.

Lichtenštejnsko se rozkládá na pravém břehu horního toku řeky Rýn, který je pro našince zvyklého na kalnou špínu českých řek neuvěřitelně čistý a průzračný. Údolí Rýna zabírá přibližně polovinu země a nabízí úrodnou půdu ideální pro zemědělství a chov dobytka, takže se tu můžete romanticky kochat stády krav a ovcí pasoucích se na šťavnaté trávě. Dále na východ se pak zvedají kopcovité stráně přecházející do vrcholků předhůří Rétských Alp, nabízejících v zimě malá a útulná lyžařská střediska a v létě ideální podmínky pro pěší turistiku a poznávání nádherné přírody. Plánujete-li zdolat nejvyšší vrchol této zemičky, musíte zamířit na Grauspitz (2599 m n. m.) v jižní části země a toužíte-li se naopak „vnořit“ do místa nejnižšího, musíte nalézt Ruggeller Riet (430 m n. m.) na severu v údolí Rýna. Není to tu prostě žádná placka „jako u Kolína“.

ŠVÝCARSKÝ BRATR
Ne nadarmo Švýcaři s nadsázkou tvrdí, že je Lichtenštejnsko jejich 27. kantonem. Od počátku minulého století je Lichtenštejnsko úzce spjato se Švýcarskem. Po rozpadu Rakousko-Uherska zůstalo jako malá zemička bez svého „patrona“ a tak se tehdejší vládce Jan II. Dobrotivý obrátil na silnějšího souseda se žádostí o ochranu a spolupráci a podepsal se Švýcarskem dohody o telegrafní, celní a měnové unii. Od té doby se v Lichtenštejnsku platí švýcarským frankem, jeho hranice se Švýcarskem jsou zcela otevřené a ty s Rakouskem hlídají švýcarští pohraničníci, autobusovou dopravu zajišťují švýcarské poštovní autobusy a Švýcarsko zastupuje Lichtenštejnsko dokonce při zahraničních jednáních. Oficiálním jazykem je němčina, tedy jazyk, kterým se hovoří ve 2/3 Švýcarska. A Švýcarsko je také velmi důležitým dovozcem lichtenštejnských produktů. Je prostě takový velký lichtenštejnský otco-bratr.

ZEMĚ S VLÁDOU MODRÉ KRVE
Ačkoli je Lichtenštejnsko nebo také Lichtenštejnské knížectví velmi úzce propojeno na Švýcarsko, je svrchovaným státem, konstituční dědičnou monarchií na demokratických a parlamentních základech. To znamená, že v čele státu stojí kníže, který se o svou moc dělí s vládou a parlamentem, demokraticky voleným ve všelidovém hlasování. Panovník tedy nemá absolutní moc jako v monarchii absolutistické. Vládnoucí role monarchy se přitom na základě staré rodinné smlouvy dědí vždy v linii nejstaršího mužského potomka rodu Lichtenštejnů, jednoho z nejstarších šlechtických rodů v Evropě. Zajímavostí je, že Lichtenštejnsko je dnes jedinou zemí na světě, jejíž jméno je odvozeno od šlechtického rodu.

Předchůdci dnešních obyvatel Lichtenštejnska – Alemani - osídlili území v 5. století našeho letopočtu a do dnešních dní zde zanechali svůj odkaz i v podobě stále přetrvávajícího alemanského dialektu němčiny. Takže i zkušení němčináři zde musí počítat s řádným zapocením při konverzaci. Základ hranic Lichtenštejnského knížectví tak, jak jsou dnes, však byl položen až na přelomu 17. a 18. století. Tehdy Jan Adam Ondřej Lichtenštejnský koupil nejprve v roce 1699 panství Schellenberg a v roce 1712 pak i sousední hrabství Vaduz, která sloučil, aby jim císař mohl v r. 1719 udělit status knížectví a vyhlásit jeho suverenitu. Ostatně toto původní rozdělení na dvě panství též zachovává svůj odkaz dodnes v podobě pohádkového rozdělení země na Horní zemi a Dolní zemi, kde prvně jmenovaná je dnes geograficky totožná z bývalým hrabstvím Vaduz a druhá s bývalým panstvím Schellenberg. Historie je prostě důležitá a zanechává své stopy všude.

V r. 1806 Lichtenštejnsko okouzlilo i Napoleona, který sice rádoby respektoval jeho suverenitu, ale přičlenil jej k tzv. Rýnskému spolku. Nemělo to však dlouhého trvání, pouze do porážky malého velkého císaře v r. 1815. Říká se, že Lichtenštejnsko působí tak klidně a mírumilovně, že i Napoleon z něj odešel v klidu a míru.

Po většinu 19. století bylo Lichtenštejnsko součástí německé konfederace, poté se spojilo se sousedním Rakouskem, kterému však ostudně nedokázalo pomoci ve válečném rakousko-pruském konfliktu v r. 1866. Když lichtenštejnské vojsko knížete Jana II. Dobrotivého čítající 88 mužů nestihlo dorazit na místo bitvy včas a navíc se vrátilo o jednoho muže silnější, rozčílil se „dobrotivý kníže“ a své vojsko rozpustil a armádu v r. 1868 navěky zrušil. Lichtenštejnsko tak nemá armádu dodnes. Má jen malý policejní aparát čítající několik tuctů úředníků.
 
Po rozpadu Rakousko-Uherska se z knížectví stal suverénní „švýcarský kanton“, který si svou neutralitu a nezávislost uhájil naprosto neuvěřitelně i během obou světových válek.

Perličkou je, že v roce 1968, sto let po rozpuštění lichtenštejnské armády, sami Švýcaři narušili mírové soužití se svým malým sousedem, neboť vyslali své dělostřelecké granáty přímo na selská stavení v pohraničí. Při vojenském cvičení si totiž švýcarští vojáci nevšimli, že jejich munice dopadá již za hranice a selská stavení v Lichtenštejnsku považovali omylem za makety. Vše se nakonec vysvětlilo a švýcarská strana se lichtenštejnské rychle omluvila.

ČECHY LICHTENŠTEJNSKÉ
Ačkoli se to nezdá, je naše rodná matička zem spjatá s lichtenštejnskými aristokraty mnohem více, než by většinu Čechů napadlo. Lichtenštejnové po většinu své existence sídlili na svých panstvích v Rakousku a na Moravě. Ve 13. století se šlechtický rod rozdělil na dvě větve a jedna z nich ovládla značné území Moravy, zejména Mikulov a Valtice. Před bitvou na Bílé hoře získali dokonce i Opavsko.

Úspěšným členem lichtenštejnské rodiny, který se však nechvalně zapsal do dějin českého národa, byl Karel z Lichtenštejna (1569-1627), který byl jmenován moravským zemským hejtmanem avšak u císaře Rudolfa II. upadl v nemilost a tak se rozhodl přidat na stranu opozice – k císařovu bratru Matyášovi. Ten ho roku 1608 povýšil do knížecího rodu. Změna kabátu se někdy prostě vyplatí. O tom by mohli vyprávět i naši politici. V době českého stavovského povstání se stal jedním z velitelů habsburské armády, která se střetla na Bílé hoře s českým stavovským vojskem. Je neuvěřitelné, jak velkou část dnešní České republiky Lichtenštejnové vlastnili. V době rozpadu Rakousko-Uherska jim patřil Mikulov, Valtice, Opavsko a desítky dalších měst a obcí včetně Kostelce nad Černými Lesy u Prahy nebo Uhříněvse. K tomu přes 40 zámků. Po roce 1948 byl jejich veškerý majetek na našem území zestátněn. Rodina modré krve to však nevzdala a po vzniku České republiky v r. 1993 si začala nárokovat vrácení majetku, který jí byl zabaven na základě Benešových dekretů. Celková hodnota majetku, kterou chce po České republice vrátit kníže Jan Adam II., prý dosahuje hodnoty 1 miliardy dolarů. Kvůli těmto sporům se dokonce Lichtenštejnsko snaží blokovat rozšíření Evropského hospodářského prostoru pro Českou republiku a spojit je s řešením svých majetkových požadavků.

KOSMOPOLITNÍ A BOHATÉ KILOMETRY
160 km2 Lichtenštejnského knížectví je velmi kosmopolitním místem. Žije zde na 35 000 německy hovořících obyvatel, z čehož je 34% cizinců, zejména Švýcarů, Rakušanů, Italů a Němců. Díky historickým kořenům se do němčiny mnoha místních lidí promítá alemanský dialekt. Většina Lichtenštejnců navíc ovládá i další jazyky svého patrona Švýcarska – francouzštinu a italštinu.

Jako u správné evropské země zde má v náboženství jasně prim křesťanství, přičemž na rozdíl od Švýcarska silně převažuje římsko-katolické vyznání nad protestantstvím.

Více jak polovina obyvatelstva pracuje ve službách a obchodu, méně než polovina v průmyslu, asi pouhá dvě procenta lidí pracují v tradičním odvětví - zemědělství. Nezaměstnanost je tu velmi nízká a přes existenci sociálních programů výplatu podpory nikdo nevyužívá. Něco v našich končinách nemyslitelného.

I přes své miniaturní rozměry je Lichtenštejnsko jednou z nejvyspělejších a nejbohatších zemí světa, s velmi vysokou cenovou hladinou. Roční příjem na hlavu 49 000 USD nastoluje domněnku, že by mohlo jít o nejbohatší zemi v Evropě. Pravděpodobně ji však předbíhá Vatikán, nejmenší evropský stát, který své ekonomické údaje nezveřejňuje. Za bohatství této zemičky může především šikovnost místních při výrobě přesných strojů a přístrojů, zubařské techniky, zejména proslulého umělého chrupu, farmaceutických potřeb, poštovních známek a skvělého vína, které ovšem většinou stihnou doma vypít, jakož i benevolentní daňové zákony a bankovní služby.

Perličkou, ze které by si naši politici měli vzít příklad je, že Lichtenštejnský národní dluh je 0 USD (údaj z r. 2001) a roční inflace je 0,8%.

VADUZ - MALÉ VELKÉ MĚSTO
Do Vaduzu přijíždíme v pozdním lehce uplakaném odpoledni, které dělá čest vlhkým letním standardům místního podnebí. Před námi se otevírá spíše malé městečko, nebo – chcete-li – větší vesnice nostalgicky poklidné atmosféry, která je domovem 5000 obyvatel. Je to zajímavý protiklad evropským metropolím plným ruchu, prachu a tzv. civilizačních výdobytků.  Rozprostírá se na pravém břehu Rýna ve výšce 455 m. Dominantou Vaduzu je stejnojmenný zámek, sídlo rodiny vládnoucího knížete, které se s adekvátní důstojností hrdě tyčí na skále nad městem.

Vaduz vznikl pravděpodobně již kolem roku 1150 a později se stal sídlem stejnojmenného hrabství založeného v r. 1342, které o několik století později zakoupil Jan Adam Ondřej Lichtenštejnský. Jeho největší rozkvět nastal v 19. a 20. století.

Ačkoli je sezóna, je nám dopřáno vychutnat si příjemnou maloměstskou atmosféru bez davů turistů. Všude je čisto a úpravno jako ve Švýcarsku. Jaksi automaticky se dostáváme do centra městečka, pro něž jsou typické úzké uličky, půvabná náměstíčka a domy z bílého kamene. Veškerý místní ruch je soustředěn na pouhých dvou ulicích Äulestrasse a Städtle vedoucích pod hradní skálou. Ve kterém jiném hlavním město něco takového můžete konstatovat…? Prvně procházíme Äulestrasse, kde naši pozornost upoutává velká lesklá černá krychle postavená z čediče zabarveného antracitem. Od r. 2000 je to sídlo Muzea výtvarného umění. Mezi mnoha uměleckými skvosty, zahrnujícími sochy a obrazy, zde můžete obdivovat část knížecí umělecké sbírky, jedné z nejcennějších na světě, která čítá na 1000 pláten významných holandských a vlámských mistrů. Z mostu u krytého parkoviště pak fascinovaně pozorujeme skromný ruch lichtenštejnské metropole na její hlavní třídě a čekáme, až projede typický žlutý poštovní autobus. Poté se vydáváme na pěší zónu Städtle, kde míjíme Národní muzeum v obnovené budově – původně hostinci U jelena – která kdysi sloužila jako sídlo vlády. Odhaluje tajemství historie Lichtenštejnska prezentací různých pokladů nalezených při vykopávkách a mapujících vývoj země od dávné historie dodnes. Můžete se zde pokochat starobylými šperky, římskými mincemi, zbraněmi z období alemanských kmenů, folklorními, přírodovědnými i národopisnými exponáty. Cestou potkáváme i vaduzskou specialitu - Muzeum poštovních známek - které mají v Lichtenštejnsku významnou tradici. Lichtenštejnsko vydává od roku 1912 vlastní známky a výtěžek z jejich prodeje tvoří až 15% ročních příjmů státu. Knížectví by vlastně mohlo mít přezdívku „země známek“. Muzeum bylo založené v r. 1930 a prostřednictvím unikátních historických i současných známek vypráví příběhy o zemi a jejích lidech, tradicích a zvycích. Ve 300 zarámovaných kolekcích zde naleznete známky vydané od r. 1912. Kochat se můžete nejen známkami lichtenštejnskými, ale filatelistickými skvosty z celého světa. Vystaveny jsou také historické dokumenty, nářadí, tiskařské bloky a artefakty poštovní historie. Vstup zdarma! Dostáváme se až k radnici, před kterou jsou umístěny sochy koní vzpínajících svá lesklá těla směrem ke knížecímu hradu na skále. Není to poklona místním zemědělcům, ale jedna z mnoha expozic největší výstavy soch pod širým nebem v Evropě s názvem „Bad Ragartz“. Tento název je vtipnou variací na jméno švýcarského lázeňského města Bad Ragaz, kde má výstava své centrum. Ostatně sochy z této výstavy tu potkáváme cestou častěji, například rozvalenou dámu při těle, která sekunduje tmavé krychli Muzea výtvarného umění. Při našem putování po Vaduzu se dostáváme i dále na jih, k nádhernému neogotickému farnímu kostel St. Florin, který je zajímavým kontrapunktem k protějším ultramoderním budovám. Umělecký výtvor z duhových skel, instalovaný zde v rámci výše uvedené výstavy, musí nadšeného fotografa nezbytně inspirovat k fotohrátkám.
 
NÁŠ DŮM, NÁŠ HRAD
…toto si šlechtická rodina Lichtenštejnů vládnoucí malému knížectví může říkat doslova. Ani my si nechceme nechat ujít veřejností nedobytné sídlo Lichtenštejnů, zámek Vaduz z 12. století. Z centra Vaduzu se k němu vydáváme autem a parkujeme asi sto metrů nad ním na překvapivě zcela opuštěném parkovišti. 

Zámek byl postaven jako středověký hrad pravděpodobně hrabaty Werdenberg-Sarganskými. Ve Švábské válce hrad dobyli a vypálili dnešní lichtenštejnští spojenci – Švýcaři. Od roku 1712, kdy Jan Adam Ondřej Lichtenštejnský koupil hrabství Vaduz, je zámek majetkem rodu Lichtenštejnů. Šířka jeho stěn přesahuje u základu neuvěřitelné 4 m. Do dnešní podoby byl upraven v letech 1904 – 1910. Hrad byl přebudován na zámek, ovšem stále si zachovávající vzezření starobylé hradní pevnosti. Mezi jeho nejstarší části patří vězení z 12. století.

Útočištěm před nacisty a zároveň stálým sídlem vládnoucí rodiny Lichtenštejnů se stal zámek v r. 1938, kdy se sem nastěhoval František Josef II. s rodinou. Knížecí rodina na zámek uplatňuje stejné právo soukromí, jako každý občan na své obydlí. Proto je tato Vaduz veřejnosti nepřístupný a i my ho můžeme obdivovat jen zvenčí. Působí opuštěně, smutně, bez života. A opuštěný také pravděpodobně je, neboť na jeho střeše dnes nevlaje žádná vlajka symbolizující přítomnost knížete…

…A POHÁDKY JE KONEC
Je večer a hledáme ubytování. Bohužel nám všude tvrdí, že mají obsazeno, což je poněkud podezřelé. Žádné návaly turistů tu totiž nikde nevidíme. Že by nechtěli ubytovávat na jednu noc? Štěstí máme až více na jihu v Triesenu v rodinném penzionku avšak za skutečně lichtenštejnské ceny. Snažíme se tedy šetřit aspoň na jídle a večeři si dopřejeme z vlastních zdrojů.

Ráno pak z okna našeho pokoje nostalgicky pozorujeme místní pekařství, u kterého se střídá auto za autem, jak domácí vábeni vidinou čerstvého pečiva přijíždějí nakupovat na snídani. My máme tu svoji v penzionu a pak už míříme na jih, odkud budeme pokračovat do Švýcarska.

Naší poslední lichtenštejnskou zastávkou je Balzers. Zastavujeme u vyhlídek na starobylý hrad Gutenberg, který hlídá jih malého knížectví z osamělé skály. Tato starobylá dominanta vznikla ve středověku jako jeden ze tří hradů dohlížejících na vojenskou a obchodní cestu. Dalšími dvěma byly Vaduz a Schellenberg na severu, domovy pánů bývalých stejnojmenných panství. Gutenberg stejně jako Vaduz není přístupný veřejnosti, i když své soukromé vládce nemá. Jeho nádvoří slouží pouze čas od času ke kulturním akcím. A nám se líbí více než proslulé knížecí obydlí ve Vaduzu.

Loučíme se s letně uplakaným Lichtenštejnskem, malou zemičkou s velkou historií a vyspělou současností, s její podmanivou a poklidnou náladou a vůbec se Napoleonovi nedivíme…

INFOCUS

LICHTENŠTEJNSKÉ VĚTRY
Chcete-li se vydat do Lichtenštejnska, vězte, že v zimě nezmrznete a v létě nejspíš zmoknete. Podnebí Lichtenštejnska je mírné, ovlivněné teplým jižním větrem. Zimy jsou relativně příjemné, s teplotním minimem do -15 stupňů Celsia a léta pak příjemně teplá, až kolem 28 stupňů Celsia, avšak bohatá na srážky. Naprší zde i více jak 1000 mm za rok. A asi právě proto, aby dostálo svých norem, i nás Lichtenštejnsko hostilo zamračenou oblohou a občasným krápáním. Zdánlivě nic moc, ale záhy jsme zjistili, že toto počasí jen podtrhuje nostalgickou provinční atmosféru lichtenštejnských městeček i jeho venkova.

VLÁDCI HORNÍ A DOLNÍ ZEMĚ
Pohádkové zemičce vládne parlament v čele s vládou a nad tím vším stojí lichtenštejnský monarcha.
Parlament je na naše poměry vskutku malý, 25-členný, a volí se ve všelidovém hlasování každé 4 roky. Historicky dané rozdělení státu na Horní a Dolní zemi se promítá do jeho volebního systému. Do parlamentu je vždy voleno 15 zástupců Horní země a 10 zástupců Dolní země. Je až neuvěřitelné, že v tak vyspělé zemi získaly ženy volební právo až v r. 1986.
Vedle parlamentu je zde vláda sestávající z pěti členů včetně předsedy, kterým je od roku 2006 Otmar Hasler. Její funkční období je rovněž čtyři roky a je jmenována knížetem na doporučení parlamentu. Premiér dohlíží na zákonnost přijatých usnesení a má právo audience u knížete a povinnost spolupodepisovat zákony.
A nad tím vším stojí kníže Jan Adam II., syn Františka Josefa II. (neplést si s c. a k. mocnářem). Ten reprezentuje zemi na mezinárodní úrovni, spolu s parlamentem jmenuje členy vlády, otevírá a uzavírá jednání sněmovny a má dokonce právo ji rozpustit nebo odročit zasedání. Podepisuje zákony před jejich uvedením v platnost, pokud nejsou schváleny ve všelidovém referendu. Má právo udělit milost nebo přerušit trestní řízení a v případě vážného ohrožení země je nejvyšším zákonným představitelem a může vydávat mimořádné zákony. Rozhodně to tedy není žádná figurka na šachovnicovém poli. Zajímavostí je, že vyjma reprezentace nesmí monarcha čerpat finance ze státní pokladny a není mu ani vyplácen žádný státní příjem. Přesto však knížecí rodina rozhodně neživoří, neboť má nemalé zisky z rozsáhlého soukromého majetku zahrnujícího mimo jiné i úrodné vinice, významnou banku a mnoho dalších podniků a statků.

DOPRAVNÍ OBSLUŽNOST
Doprava v Lichtenštejnsku je jednou z mnoha rarit tohoto malého knížectví. Lichtenštejnsko nemá své letiště a tedy ani neprovozuje vnitrostátní leteckou dopravu. Nemá ani vlastní železniční dopravu. Prochází jím pouze 18,5 km železnice, která je částí jedné z hlavních tratí Evropy spojujících Paříž s Vídní. Říční doprava je především nákladní a využívá 26 km dlouhý vodní kanál určený i k zavlažování polí kolem údolí Rýna. Plýtvání tu prostě není na pořadu dne. Autobusovou dopravu zajišťují švýcarské žluté poštovní autobusy jezdící na nízkoemisní přírodní plyn. Pro automobilovou dopravu je v Lichtenštejnsku k dispozici na 250 km kvalitně udržovaných silnic.

pozn. Tento článek byl otištěn v časopise TRAVELFOCUS 4/2007.