I cestovatelský příspěvek může vzniknout na poněkud nezvyklé téma. Zejména když má člověk originální zážitky v oblasti, která je sice každodenní součástí života nás všech, nicméně o které „se nepíše a nemluví“. Některým útlocitnějším jedincům se totiž může poněkud eklhaftovat aneb příčit z důvodu jemnocitnosti či odporu k neestetičnu. A proto bych choulostivějším povahám na tomto místě doporučila, aby ihned přestaly číst, neboť by vlivem následujících řádků mohly dojít psychické újmy a já nechci býti odpovědná za zničené zdraví svého čtenáře. Tématem tohoto mého příspěvku je totiž ZÁCHOD.
Jsem člověk, který je zvyklý každý den vypít několik litrů vody, čajů, šťáv. Je to zdravé a tělu prospěšné. Je s tím však také spojena poněkud obtěžující činnost častějšího vylučování. Díky mému vegetariánství, které způsobuje rovněž poněkud rychlejší činnost střevní, se tento fakt týká v mém případě obou vylučovacích traktů. Tedy močového i střevního – pro ty méně chápavé.
Cesta do dalekého Peru byla mojí cestou vysněnou. Pečlivě a dlouho jsem se připravovala na toto více jak měsíční poznávání vzdáleného kraje. A protože jsem perfekcionista a logik zároveň, bylo mi jasné, že „vylučovací pohodlí“ zde nebude zdaleka takové, na jaké jsem zvyklá ve své matičce zemi. Zejména když má náš zájezd do snobismu daleko a chceme Peru poznat co nejvíce „od podlahy“, byť organizovaně. A tak jsem se psychicky připravovala na to, že poněkud omezím konzumaci tekutého skupenství a svůj močový měchýř se pokusím uchlácholit jiným způsobem.
Začalo to už první den v hlavním městě Limě. Po dopoledním poznávání tohoto města pokrytého garuou jsme v partě čtyř lidí zakotvili na oběd v podniku, kterému bychom u nás říkali čínský bufet. Jasně, že jsem byla první, kdo potřeboval na záchod. Ostatně, statečně jsem držela celé dopoledne. Už z prvních kontaktů s obyvateli Limy jsem pojala podezření, že angličtina nebude jazyk, kterému by místní nějak zvlášť fandili. Po té, co jsem se marně rozhlédla naším restauračním prostorem, jsem na milý personál vyzkoušela snad všechny výrazy světového jazyka, co mě napadly: „water closet“, „toilet“,“shower“,“WC“, „wee wee“……nic. Nepomohly ani výmluvné grimasy. To mne poněkud vykolejilo, neboť i přes mé úsilí personálu naprosto nedošlo, o co mi jde a jal se s ledovým klidem vykonávat dál mě neznámou činnost kdesi v zákulisí podniku. Zoufale jsem se rozhlížela potemnělým interiérem, zda přeci jen nenaleznu záchytný bod, který by mě dovedl k vytoužené míse. Rukou psaný nápis „BAŇO“ zahlédnutý v dálce ve mně vzbudil podezření. To bude asi ono. Ostatní u stolu mne začali povzbuzovat v mých průzkumnických choutkách. Vyrazila jsem … a trefila se. Mohu jen konstatovat, že kvalita oné místnosti, stejně jako její čistota, šly v ten okamžik zcela mimo mne. Naštěstí… Od tohoto zážitku se slovo „baňo“ stalo mou neoddělitelnou součástí.
Na tomto místě je nejvyšší čas trochu přiblížit onu intimní místnost tak, jak ji pojímá stávající peruánská kultura. Záchodové mísy jsou podobné těm našim keramickým. Zásadně však postrádají všechny zbytečnosti, tedy záchodové prkénko a kryt mísy, jakož i přítomnost toaletního papíru. Voda naštěstí většinou teče, zvládá však zpracovávat pouze interiér mísy, nikoli její exteriér, který to téměř ve všech případech potřebuje rovněž jak sůl. V laciném hotýlku si člověk svou mísu většinou snaží čistotně přizpůsobit svým potřebám. Horší je to v různých místních lidových restauracích, veřejných záchodech apod. Než by si člověk za vlastního přičinění mohl na mísu sednout, pustil by inkriminovaný obsah nejspíše cestou vrchní. Takže, alespoň my nepřizpůsobení, jsme to na takovýchto záchodcích řešili většinou tak, že jsme si botami vylezli na okraj mísy a náležitě přidřepli, aby šlo vykonávat, co třeba jest. Podotýkám, že u tekutého vyprazdňování takovéto harakiri samozřejmě není třeba. Jen u toho…konzistentnějšího. A člověk u toho musí být náležitě opatrný, aby nedošlo k úrazu. Nejenom.
Cestou k překrásnému Colca Canyonu aneb Valle de Colca jsme přespávali v městečku Chivay. Svůj pobyt zde jsme zahájili návštěvou jedné nejmenované restaurace. Takováto místa jsem vždy hleděla využít i pro vykonání příslušné potřeby a tato restaurace nebyla výjimkou. Nezvyklé jídlo dělalo s mým zažívacím traktem své a tak mi bylo jasné že potřeba je komplexní. Návštěvníkům pečlivě ukrytý záchod jsem objevila na zadním dvorku restaurace. Interiér patřil svojí „výzdobou“ do kategorie „vylez na mísu“. Byla jsem velmi opatrná, protože to zde bylo skutečně silně „nedotknutelné“ a já si pokud možno nechtěla odnést pozůstatky kohokoli na čemkoli svém. Šlo to dobře. Po chvíli jsem však zaslechla svého přítele jak na mne volá: „Hani, už odcházíme. Nespadla jsi nám náhodou do toho záchodu?“ Jeho poslední slova se pro mne nečekaně stala namísto otázky ortelem. Zároveň s jejich vyřknutím se má pravá noha smekla z hrany mísy, naštěstí nikoli směrem dovnitř, ale směrem ven (no ono to bylo v případě tohoto záchodu skoro jedno) a já půlkou svého těla padla na pravou stěnu a pečlivě ji otřela. Zároveň vnitřek mé pravé nohavice téměř dokonale očistil vnější část záchodové mísy. „Spadla, sakra. To ti tedy pěkně děkuju!“ křičela jsem na přítele z místa neštěstí hodlajíc ho pasovat na věštce za nula minut dvanáct. Smála jsem se, ono to v této zemi v takovýchto případech ani jinak nejde.
K mým peruánským fóbiím patřily mnohahodinové přesuny autobusy a dalšími vozítky, při kterých řidič považoval za zbytečné zastavovat, neboť mu amputovali močový měchýř či snad právě držel bobříka žízně resp. vylučování. Na takovéto cesty jsem se připravovala poctivou abstinencí – nějakou dobu před cestou jsem nic nepila, nejpozději, jak to bylo možné, si došla na záchod a cestou pak sporadicky usrkávala vodu z lahve, abych předešla smrti žízní.
Po měsíci našeho pobytu v této magické zemi nás čekal mnohahodinový autobusový přesun z Limy do Huarazu. Pečlivě jsem se na něj připravovala… Při nástupu do linkového autobusu mne zachvátil blažený pocit. Autobus má WC! Lebedila jsem si a mé občasné usrkávání nabylo na intenzitě. Asi po třech hodinách cesty se mi již skutečně citelně chtělo na malou. Spokojeně jsem zamířila uličkou k inkriminované místnosti kolébaná vidinou brzké úlevy. Ale co to? Kdepak to má nějakou kliku, čudlík nebo páčku, kterou by se daly dveře otevřít? Blaženost vystřídala panika. Začala jsem lomcovat dveřmi, prsty zoufale hledaly, čím otevřít. Marně. Ještě chvíli mne opanovával vnitřní vzdor, než jsem přijala na vědomí fakt, že je záchod neoddiskutovatelně uzavřený všem potřebným. Co teď? Byla jsem varována, že na linkových autobusech řidiči na žádost o zastavení kvůli čůrání neslyší. Jala jsem se trpět. Po další hodině, když už jsem nabyla na odhodlání, že pokud mi řidič nezastaví, udělám mu loužičku uprostřed autobusu, řidič sám od sebe zastavil. Byl čas oběda. Řidič měl hlad a právě jsme byli u zájezdní restaurace. Byla jsem zachráněna. Co na tom, že záchůdky byly venku na dvorku, přesně v peruánském stylu, společné pro pány a dámy, oddělené od sebe jen nízkou zídkou, takže každý kolemjdoucí na vás bez problémů viděl a pro spláchnutí jste museli vodu tankovat do kýble zvlášť. To nyní a zde skutečně nebylo podstatné…
Můj nejúsměvnější záchodový zážitek přišel až ke konci dovolené cestou z magického starobylého místa Chavín de Huántar do Huarazu. Na tento dlouhý výlet jsme se vydali místním mikrobusem, ve kterém jsme cestovali společně s peruánskými turisty. Ačkoli nejeden z nich třímal v rukou láhev z vodou, jakoby potřebu druhé části celého procesu „vypít-vypustit“ jejich těla zcela ignorovala. Až jsem začala přemýšlet, zda nemají nějaký speciální orgán, kterým získanou tekutinu přímo vypařují. Řidič na tom byl asi podobně, soudě podle frekvence zastávek mikrobusu. Cestou z Huarazu do Chavínu mne zachránila foto zastávka u nádherného jezera, kde měli pro čůráníchtivé na širé planině připraveny vykopané díry volně zakryté látkou umístěnou kolem na čtyřech kůlech. Bohužel dost foukalo…, ale to rozhodně nebylo nic, co by mi bránilo ve vykonání potřeby. Už jsem si tu zvykla na nutnost přistoupit na záchodový exhibicionismus, neboť mojí prioritou bylo předejít destrukci močového měchýře a střev.
Další vynucenou zastávkou byla nehoda autobusu před námi, který na nějakou dobu zablokoval cestu nad kaňonem, takže jsme zde museli čekat v koloně. Blahořečili jsme (rozuměj my Češi, nikoli Peruánci permanentně přilepení na svých sedačkách) nešťastnému osudu onoho dopravního prostředku a vystřelili z mikrobusu hledat si místečko alespoň nepatrně skryté zraku ostatních.
Kritická cesta však byla cesta zpáteční. V plánu už nebylo žádné jezero ani havárie, navíc se začalo stmívat a řidič se věnoval své profesi zjevně již s vidinou večeře doma. Jeli jsme mnoho hodin. Nás pár Čechů sedělo úplně vzadu v mikrobusu. Aby v tomto lidmi přecpaném vozítku nevyšlo žádné místo nazmar, seděli tu Peruánci i na výklopných sedátkách v uličce, jediné cestě k řidiči a dveřím autobusu. Musím přiznat, že chvíle na zadních sedačkách tohoto drkotajícího dopravního prostředku pro mne byly vskutku krušné a já docházela naprostého zoufalství, neboť i pokusná cesta k řidiči byla uzavřena. Co teď? Odpařovací Peruánci byli v klidu, vylučovací Češi začínali na svých sedačkách pomalu tančit tanec Sv. Víta. Přemýšlela jsem o následcích rozbití okénka a vyskočení z něj. Pak mě to napadlo. Na dlouhou přípravu už nebyl čas. Opanovaná naprostým zoufalstvím, kdy je člověku už všechno jedno, jsem se vzepjala na své zadní sedačce a z posledních sil co nejsilnějším hlasem to v té chvíli šlo zařvala směrem k řidiči: „BAŇO STOP! POR FAVOR!“ Překvapilo mne, s jakou rychlostí řidič na setmělé pláni zastavil i s jakou rychlostí vyskákali Peruánci sedící uprostřed na sedačkách, aby mi uvolnili cestu. Asi pochopili, že situace je skutečně vážná. Vyběhla jsem rychlostí olympijského sprintéra z autobusu a za mnou všichni Češi. Nikdo z nás již neměl čas hledat jakýkoli úkryt pro zachování estetického pohledu na krajinu. Přidřepli jsme hned u autobusu, toužíce po jediném…úlevě. A ta se naštěstí dostavila. Záhy mne napadla zcela zásadní myšlenka. Jak málo někdy stačí ke štěstí!
Záchodových zážitků bylo v Peru mnohem více, možná na takovou mini knihu. Nicméně Peru je pro mne především zemí bohaté historie, překrásné a neuvěřitelně pestré přírody, magických inckých památek, stydlivých i drzejších domorodců a zejména neopakovatelných zážitků. Kvůli tomu všemu se sem určitě vrátím. A tak to má být!
pozn. Tento článek byl v upravené a zestručněné verzi otištěn pod názvem PŠT, O TOM SE NEMLUVÍ v časopise KOKTEJL v březnu 2008.